Petr Pavlík je český malíř, sochař, ilustrátor, výtvarný kritik a publicista, fotograf a vysokoškolský pedagog.

Petr Pavlík po absolvování střední školy (1958 - 1963) nedostal doporučení k dalšímu studiu. Navštěvoval soukromé malířské kurzy a pracoval v různých dělnických profesích. Roku 1966 absolvoval jeden semestr na Pedagogické fakultě UK a roku 1967, kdy došlo k částečné liberalizaci komunistického režimu, byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Po roce studia v krajinářském ateliéru prof. Františka Jiroudka raději přestal malovat. Po srpnové okupaci roku 1968 vycestoval do Londýna, ale zjistil, že je příliš svázán s českým prostředím a koncem roku se vrátil do Prahy. V roce 1970 studoval dva semestry fotografii na FAMU u prof. Jána Šmoka. Následující rok přestoupil Petr Pavlík do ateliéru monumentální malby a plastiky Arnoště Paderlíka na AVU, kde se věnoval návrhům na výtvarná řešení veřejných prostorů v architektuře. Roku 1973 se vrátil k malbě a studia na AVU dokončil obhajobou diplomové práce.

Ve svých raných dílech z dob studia na AVU se Pavlík hlásí k tvůrčím principům Paula Klea, který v procesu zobecňování a hledání podstaty došel k hravé a zdánlivě nahodilé znakovosti blízké naivnímu pohledu dítěte. Usiluje přitom o zobrazení povědomí skutečnosti a niterné zkušenosti a s ironií zpodobňuje sám sebe jako pozorovatele i účastníka komických situačních stylizací.

Podle autora je klíčem k jeho interpretaci světa kresba z roku 1979, kde dítě vypuzené z lůna, je vezeno v kočárku nepřívětivou krajinou ohraničenou pokroucenými rourami dálkovodu (Na výletě, 1979). Jiné rané obrazy Petra Pavlíka zobrazují krajiny, možná vzdáleně inspirované Josefem Šímou, které obsahují kameny, geometrické struktury podobné krystalům, podivné objekty neznámé funkce. Mytické krajiny se později mění v archetypální kamenné útvary ohraničující úkryt - lůno přírody nebo hnízdo, embryo, matku s mládětem.

Pro společenskou situaci v době normalizace jsou symptomatičtí Pavlíkovi Vohnouti - abstraktní symboly postav zlomených lidí, kteří již o nic neusilují a kloní se k zemi raději dobrovolně než tíží nějakého vnějšího tlaku.

Dalšími motivy, charakteristickými pro Pavlíkovu tvorbu od konce 70. let jsou Poutnice - osamělé ženské postavy vrhající stín na pustou krajinu v pozadí nebo prolnuté s krajinou tak, že není zřejmé zda se jedná o postavu nebo jen její stín. Mohou být připomenutím matky, ale lze je interpretovat i jako symbol zastaveného času a kulturní pustiny zdejších 80. let, protože Poutnice ve skutečnosti nikam neputují a krajina kolem je mrtvá. Někdy poutnici brání v pohybu změť industriálních prvků, která ji obklopuje. V novější interpretaci jsou Vohnouti provázeni také hybridy, mutanty a klony a nakonec je Vohnout překvalifikován v obecný lidský typ, reprezentující lidskou hloupost a hanebnost. Pavlík intenzivně vnímá specifičnost středoevropského prostoru bez volnosti oceánu a s časem, který se míjí s tím evropským, zatíženým dědictvím všelijakých podivínů, snílků, blouznivců nebo Kafkova Josefa K. Umělcům nezbývá, než zkoumat vnitřní krajiny duše a labyrinty vědomí, které mohou vypadat i jako nepřehledná skrumáž.

Od labyrintů se autor vydal proti proudu času k okamžiku svého Velkého třesku a opustil předmětné zobrazování. Počátek 90. let je obdobím intenzivní tvůrčí činnosti a představuje vrcholné období Pavlíkovy malby a kresby. Prvotní impuls, který vzniká gestickou malbou, postupně dotváří kresbou i barevnými plochami v abstraktní, čistě malířské sdělení. Pečlivě dbá, aby tajemství zůstalo zachováno a hledá způsob, jak do statického obrazu zaklít neustálou proměnlivost a mnohoznačnost života. Během malování obraz otáčí a prohlíží jeho stranově převrácenou podobu v zrcadle, hledá výchozí body pro pokračování kompozice v nové poloze a pečlivě dbá, aby zobrazené nepřipomínalo něco konkrétního. Autor během otáčení a postupného ubírání, přidávání a vrstvení odstraňuje z obrazu vše jednoznačně čitelné a zároveň mu dodává časovou a prostorovou hloubku.

Přerušení malířské tvorby v roce 1993 bylo výsledkem Pavlíkovy tvůrčí krize, ale také potřeby kriticky komentovat současný provoz kolem výtvarného umění, vyjádřit se k proklamované krizi malby i době postmoderních rychlých kariér a hypertrofované úloze teoretiků určujících příští vývoj.

V souvislosti se stěhováním obrazů do nového ateliéru (2012) se nakonec vrátil k malbě. V nových obrazech se Pavlík vrací k některým věčným symbolům (Poutnice,Vohnouti, Labyrint), ale zkoumá je v nových souvislostech. Používá jen tlumené barevnosti s převahou červenohnědé - vědomě odkazující na starověké přírodní pigmenty, doplněné bílou. 

Členství ve skupinách

• 1980 Vinohradský vlastenecký kroužek Sami sobě
• 1985 Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece
• 1987 Nová skupina
• 1992-2012 S.V.U. Mánes

Ocenění

• 1999 Evropská medaile Franze Kafky za uměleckou a publicistickou činnost
• 2014 Čestný občan Prahy 2

Autorské výstavy

• 1974/75 Petr Pavlík: Obrazy a kresby, Galerie pod radnicí, Ústí nad Orlicí
• 1978 Petr Pavlík: Kresby a obrazy, Divadlo v Nerudovce, Praha
• 1981 Petr Pavlík, Galerie výtvarného umění v Chebu
• 1984 Petr Pavlík: Obrazy, kresby objekty, Ústřední kulturní dům železničářů, Praha
• 1988 Petr Pavlík: Kresby a obrazy, Galerie Opatov, Praha
• 1989 Petr Pavlík: Práce z let 1976 - 88, Galerie umění Karlovy Vary, Staroměstská radnice, 2. patro, Praha
• 1994 Petr Pavlík: Všechno je jinak jinak, Galerie Nová síň, Praha
• 1994 Petr Pavlík: Rané obrazy a kresby, Galerie '60/'70, Praha
• 2000 Petr Pavlík: Poutnice. Kresby a obrazy, Mánes, Praha
• 2005/6 Petr Pavlík: Štrbinami k počiatku, Turčianska galéria, Martin
• 2008 Petr Pavlík: Pèlerines au Labyrinthe, Galerie de la Maison Pierre Werner, Luxembourg
• 2010 Petr Pavlík: Poutnice v labyrintu, Národní galerie v Praze
• 2010 Petr Pavlík, Galerie umění Karlovy Vary
• 2010 Petr Pavlík, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
• 2014 Petr Pavlík: Poutnice kráčí dál, Wortnerův dům AJG, České Budějovice
• 2014 Petr Pavlík, Novoměstská radnice P.O, Praha